| |
|||||||
| Česká federace mankalových her | ||||||||
| REPORTÁŽE | ||||||||
| |
|||||||
Svět se jen pomalu vzpamatovává z covidových omezení a konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem a jejich následků. Kde jsou ty časy, kdy byla snaha získat další a další účastníky. 6. MS bude trošku omezené, organizátoři mají tvrdé limity. A tak zatímco v Astaně 2017 jsme jásali, že jsme již dokázali zapojit 33 zemí a možná tiše doufali, že na to příští přijede třeba 40 zemí, realita 6. MS počítá jen s polovičním počtem. Na 6. MS je pozváno 80 sportovců ze 20 zemí. (viz propagační video) Z plánů uspořádat trojnásobné MS na jaře 2022 v Turecku sešlo. Ani zářijové plány nevyšly. Tak snad vyjdou aspoň ty listopadové. I když, kdyby se to znovu odložilo, nejspíš bych se nezlobila. Patříme k pozvaným a o tom, že tedy teď už opravdu MS bude, se dozvídám 5 týdnů před jeho konáním, podobně jako při prvním ročníku. Před námi je Deskohraní, možná mě na něm čeká pár tréninkových partií, ale hlavně to znamená spousta starostí se vším organizováním. A do toho všeho budu muset hledat letenky a zjišťovat, kdo pojede... brr.
Termín mi koliduje s finále Logické olympiády, kde bych mohla nabrat další zájemce, zvlášť když vím, že za rok plánují odložené MS Juniorů. Přemýšlím o dřívějším návratu, ale ceny letenek nejsou v hladinách, které by to umožňovaly. Naše jediná šance, jak se dostat do finančního limitu s vratnou letenkou je letět do Bishkeku a odtud to vzít do Aktobe vlakem. Den a půl cesty ve spacím voze pro mě není žádný problém. David se na to moc netváří, nicméně buď pojedeme vlakem, nebo nepojedeme vůbec, nebo ev. letíš sám, když tam tak chceš. A je vyřešeno. Já mám za sebou celodenní cestu vlakem na trase Bishkek - Astana z roku 2017 (spací vůz) a taky den a půl ve vlaku do Rumunska z letošního září (normální otevřený vagon a normální sedačky). Vzdálenostně srovnatelná cesta do Rumunska stála asi 3x tolik, co bude stát vlak přes Kazachstán.
Všechno je zajištěné a už se jen modlím, aby to nemusela rušit kvůli covid testům, které by třeba časem mohli vyžadovat v letadle. První část bude okořeněná tím nejhorším pracovním obdobím. Tady už nemůžu odjet bez počítače, jako do Rumunska. Tady budu volný čas mezi partiemi místo hraní a povídání s dalšími účastníky vyplňovat pracovními povinnostmi. Takže dovolená nedovolená - spíš home office ze vzálenosti 6000 km. Prostě nářez, ale celkem se těším. Na medaili tentokrát moc nevěřím, ale pokud se mi povede standardní 5. místo, tak budu tentokrát asi spokojená. Bohužel ho můžu získat jen v hlavním turnaji. V rapidu bude hrát asi 20 kazachů, takže tam bude úspěch dostat se do první poloviny tabulky.
Stále žádná cestovatelská opatření, vypadá to, že opravdu poletíme. Každou chvíli nám neteče voda, zrovna teď se musí všechno komplikovat. Sepisuju instrukce, co a jak, balím a nakonec vyrážíme na letiště. Odjezd je plný stresu, dávám Davidovi klíče, které suverénně nechal v zámku a okamžitě na to zapomínám. Během cesty na letiště několikrát projdu všechny kapsy. Kde jsou sakra ty Davidovy klíče ??? No našly se, když chtěl na letišti otevřít kufr, sáhnul pro ně normálka do kapsy. Uff !!!
Ani vteřinu bez vody - David prostě musí mít na palubě vodu. A není jiná cesta, než si ji za asi pětinásobnou cenu proti běžnému obchodu koupit na letišti. Pokud si ji necháte zabalit do speciálního pytlíku, může na palubu. Naše letadlo má zpoždění. Na letišti došlo k nějakému požáru světel na přistávací dráze (dozvídám se po příletu). My jen slyšíme samá hlášení o zpoždění a ukončení emergency situace. Ok, zkrácená pauza v Istanbulu. Máme tam asi 3hodiny, tak budou jen dvě. Jenže kromě zpoždění na odletu máme kvůli průtrži mračen nad Istanbulem zpoždění i na příletu. Jinými slovy, v době výstupu z letadla Praha-Istanbul (20:00) začíná náš nástup do letadla ve směru Istanbul-Bishkek s odletem v 21:00. David si asi myslí, že když bude v autobuse první, že ten autobus dřív odjede. Taky nešťasně sděluje jedné z letušek, že nám za chvíli letí druhé letadlo. Letuška se jen usmívá... Prostě sorry, já pro Vás nic udělat nemůžu... Hele, než se všichni do toho letadla nasáčkujou, to nějakou dobu trvá. U bezpečnostní kontroly nemilosrdně předbíháme. Omlouvám se, můžeme projít, my už máme boarding time... Jeden náš spolucestující nám za to dost vynadá - jenže David s holí prostě moc rychle běhat nemůže, stát dlouho ve frontě má problém, a pán to vysvětlení naštěstí akceptuje... Pár dalších lidí se nás snaží uklidnit, protože jsme z toho oba fakt dost nervózní. Běžím trošku napřed, David se prostě drží mě a uhání, jak může. Já sleduju ceduje, ke který bráně máme jít. Nastupujeme na last call asi 10 minut před odletem, ale stihli jsme to. Naše kufry ovšem mají asi potíže - ne a ne se nalodit. Čí jiný - kapitán říká, že čekáme na asi 7 kufrů, a že by nerad odlétal bez nich. Pak zase je špička, spousta letadel chce odletět, my jsme měli být už dávno pryč, a tak čekáme, až nás pustí na vzletovou dráhu. Je z toho zpoždění na odletu skoro hodina a půl. Prý budeme mít vítr do zad, takže i tak můžeme přiletět skoro bez zpoždění.
Bishkek - jedeme ke Kamchybekovi do školy a zatímco David tam bude většinu dne odpočívat v kuchyni na gauči, já obíhám obchody a sháním zásoby do vlaku. Večer okolo 11 je naplánován odjezd na nádraží - cesta takhle večer je jen něco přes 2 hodiny. Jsou určeni naši pomahači, kteří nám vezmou kufr a velký batoh. Já beru dva malé batohy a zásoby a i tak mám co nést. Přes hranice ta pomoc funguje, do vlaku to funguje, po vysednutí z vlaku už nikoliv. Cesta vlakem je celkem bez problému. V našem kupé jsou dvě paní. My máme spodní lehátka, uvelebíme se a celkem v pohodě spíme. Ve vlaku je hic, ale daří se mi trošku větrat, takže David si nijak nestěžuje. Ráno naše spolucestující trošku zasvětíme do hry, ale pak vystupují a my jsme až do večera sami. Během odpoledne jsem ve vagonu u Kyrgyzů. Trénovat se mnou nikdo nechce, že musí sami taky trénovat, ale tak si aspoň povídáme s Assel, která je shodou okolností ve vlaku také. Večer k nám přistoupí dva pánové. David obdivuje, jak se rychle dostávají na svá horní lehátka. A pánové se tomu smějí. Normálka. Ve vagonu je nějaké silně nepošlušné dítě. Jednu chvíli se ocitne i u nás v kupé. Netušíc, že tohle je ten křikloun, co byl slyšet celý večer, se pokoušíme ukázat, co že to na té desce s těmi kuličkami děláme. Ale tohle dítě je noční můra. Kuličky bere a vypadá to, že se je brzy pokusí rozházet po vagonu. Jak se s ním tak taháme o kuličky, objeví se rodiče a naštěstí si ho odvádějí.
Aktobe - sněží jako o zlatý vidle, pomocníci nikde, zato je tu pán s takovou vozící konstrukcí a když vidí jak posouvám po pár metrech kufr a batoh, okamžitě to na ni nakládá. Marně vysvětluju, že o jeho pomoc nestojím, že mi sem přijdou pomocníci. Vzdávám to a nechávám ho a cupitám za ním, je na nás moc rychlej... Před budovou nádraží už se k nám hlásí kazašský tým dobrovolníků, kteří nás naloží do aut a odvezou do hotelu.
Je zřízena whatsappová skupina a abychom trošku tušili, co nás zítra čeká, šíří se přes ni video z příprav. Zítra dvě kola a určitě jako vždy úžasné zahájení. Snad tentokrát něco natočím. Vždycky mi na to chybělo vybavení, teď už to není problém. Jsem nasazená jako pátá nejlepší, což znamená slabšího hráče v prvním kole a povinná výhra nad ním. Nu, podařilo se. Takže na druhé očekávám KAZ/KGZ a opravdu, mojí druhou soupeřkou je Assel. Před druhým kolem je to slavnostní zahájení. S vlajkovým nástupem. Vlajky jsou postavené a my k nim přicházíme uličkou mezi židlemi těch, co tu slavnost sledují. A přivádí nás asi tak 10-ti leté děti, které drží ceduli s názvem země. Vedou nás za ruku. Pár proslovů, hymna a pak zase odcházíme. Takže z natáčení nic nebude, zase jsem ten, co tam stojí u vlajky. A jde se hrát. S Assel samozřejmě prohrávám. Na hraní té první partie jsem vůbec neměla náladu. Hraje se v muzeu, ve velké hale v prvním patře. Toalety jsou pouze dole (32 schodů) a výtah k nim se právě opravuje. Pro běžného člověka no problém, pro Davida závažná situace ... Čím častěji to zažívám, tím méně se mi to chce řešit. Tohle je prostě poslední akce a víc nikam nejedu.
Čeká mě noční směna u počítače. Zítřek bude asi nejtěžší. Třetí kolo naštěstí relativně bezproblémový bod. Čtvrté kolo mám KGZ a své šance na bod za toto kolo vidím minimální. Nicméně partie nezačne špatně. Soupeřka chce asi překvapit, a proto začíná ze 4. důlku, ale daleko víc překvapím já ji, protože nad 5. tahem přemýšlí asi 20 minut. 43-43, 99-89, 34-78, 79-68 to její dlouhé přemýšlení mě těší (ale taky trošku uspává). Partie vypadá nadějně, jenže pak se v 11. tahu přehlídnu a nechám si zbytečně sebrat plný důlek a je vymalováno. No co se dá dělat.
Kdyby, kdyby, kdyby...
Teď zase bude lehčí soupeř, předpokládám, jenže ono ne. Na páté kolo dostávám druhou hráčku z Kazachstánu. Partie vypadá pro mě hodně dobře, spousta lidí, hlavně rohodčích, se chodí dívat na naši desku a říkají si, jak jsem to dokázala. Nicméně v jednom okamžiku nutím soupeřku k rozdání jednoho ze dvou přeplněných důlků. 100% past, kdy by jeden rozdala a díky uspořádání kuliček na desce o druhý přišla o jednu kuličku nefunguje, ten druhý důlek jí neseberu, ale můžu pak sebrat menší hned vedle. Jsem prostě nastavená na to, něco sebrat. A tak beru. Nevidím, že se trošku zablokovala a když neseberu, má méně tahů. Takže nakonec prohrávám. Velká škoda...
| já teď rozdám důlek s pěti kuličkami a soupeřka musí hrát jeden z velkých. |
| Pak je rozložení kuliček takovéto. Opticky to vypadá, že má víc tahů a je tedy potřeba ten počet zmenšit sebráním. Při přesném výpočtu tahů, kdybych místo 64 hrála 92 je to ovšem jinak... |
Po pátém kole máme oddech, jdeme do muzea. Tedy do jiného, než je to, kde hrajeme. Historie a příroda. Nádherné expozice. To nejlepší (hudební nástroje) se nachází úplně nahoře a zbylo nám na to ani ne 10 minut. Odborný výklad je zajímavý, ale radši ho moc neposlouchám. Nechci se tím unavit. Jen tak proplouvám kolem vitrín a pozoruju expozice. Hezké to bylo.
Blitz mi nejde. Na blitz je potřeba mít natrénováno a to já prostě nemám. 3 body ze 7 s hráčkami mimo profíky mě řadí na deváté místo. Je mi to jedno, užívám si hraní. Asi budu víc hrát minuté partie online. V rapidu bude hrát 20 nejlepších hráčů z Kazachstánu a bude mít 9 kol. Kazaši platí velmi vysoké startovné, aby tu mohli hrát, podobně jako na předchozím šampionátu v Turecku. S tímhle systémem jsem v pohodě. Po devíti kolech zaplňují kazaši první polovinu tabulky a zbytek světa druhou polovinu. Já mám své povinné 3 body z her s hráčkami ze zbytku světa. A jsem celkem spokojená. Víc jsem nečekala. Rozdáme si to někdy jindy, děvčata.
Hrajeme v Art Centru v Aktobe. V muzeu. Je to velká budova. Bydlíme v hotelu asi 4 km od něj. Vozí nás auty a minibusy pro 12 lidí. Hraje se od 10 a od 15 hodin, 45 minut před je sraz k odvozu. Vyloží nás po straně budovy, po schodech sejdeme do prostoru šatny a toalet. Tam sundáme bundy a odevzáme telefony. Pak můžeme jít do patra hrát. David má kvůli problémům s kolenem možnost používat vchod pro invalidy. Jenže toalety jsou dole a výtah k nim nefunguje. A on běžně potřebuje jít celkem často. Prostě perfektní situace. Never more. První den vymýšlíme, jestli mu přesuneme desku dolů, jestli ho dolů budou dva silný chlapi nosit, nebo jestli to nějak dojde. Nakonec to nějak zvládá, ale koleno bolí čím dál víc a nadšený z toho chození po schodech zrovna dvakrát není. Na odpolední kola bleskovky navíc má dorazit také, protože ho někdo chce na rozhovor do televize. Rozhovor je domluvený na 15h. David tedy dorazí, i když sem původně nechtěl jít. Rozhovor se ale uskuteční až po páté hodině, takže ani plán o rychlém převléknutí z nepohodlného oblečení nevyšel...
Chodím tedy s Davidem obvykle vchodem pro invalidy a díky tomu zjišťuju nařízení o odevzdávání telefonu u šatny až když je polovina turnaje za námi. Telefon mám vždy vypnutý, schovaný. Ale prý i to je proti pravidlům. Když si chci vyfotit formulář o partii, tak mě na to žádný z rozhodčích neupozorní. Jen trpělivě počkají, až se telefon nastartuje, ale že bych ho neměla mít u sebe, ani slovo. Později už ho tedy nechávám v bundě. Své partie si mohu nafotit po skončení turnaje. Po partii si formulář přepisuju do svých poznámkových bloků. Bleskovku a rapid zapisovat nemusíme, takže to si píšu do bloku přímo. Tedy aspoň začátky. Jeden musí být přípravený na všechno. Kdokoliv Vás totiž může překvapit zahájením, které nemáte nijak natrénované. Ztrácím na tom samozřejmě nějaký čas, ale přijde mi ten zápis důležitější, než víc času a potenciální výhra.
Meeting světové federace. To nejzajímavější je, že chtějí 9. 9. vyhlásit jako sváteční den, den Toguzu. Všichni to máme podepsat. Super nápad!!! Po podpisu dostáváme účastnický diplom a pamětní medaili.
Zpáteční cesta vlakem začíná okolo 10h večer a končí v 13h odpoledne. Nastupujeme hned, jak je vlak přistaven, tj. asi hodinu před odjezdem. Do kupé se hlásí i paní se 4 letým chlapečkem. Netváří se zrovna nadšeně, když zjišťuje, že už jsme uvelebení na spodních sedadlech. Uvolňuji jí tedy svojí postel a stěhuju se nahoru. Pro mě žádný problém. Nebudou tu dlouho, brzo ráno vystupují. Pak se přestěhuju na spodní postel. Přichází Ainur, a chvíli spolu hrajeme Abaku. Odpoledne prostě odpočíváme. Turecký tým, který jede s námi jen kus cesty, vyhlašuje turnaj v Mangale a mě se povede jít okolo jejich kupé v okamžiku, kdy odtamtud zní zpěv a dombyra (dvoustrunná kytara). Předvádím zvuk svého kazzoo a pak zase mizím.
Konečná, vystupovat! Zase musím nějak dotáhnout našich 2x20kg vlastními silami. Pomocníci už sedí v nádražní budově. 2h cesty k hranicím. Cestou dojde na zpěv. Kyrgyzové už jsou prostě skoro doma, mají pár medailí a tak mají dobrou náladu. Veškerá bagáž týmu je naložena do jednoho auta a tým odjíždí mašrutkou do Bishkeku. Sraz ve škole. Opět dostáváme naše dva pomocníky a sedáme do taxíku a jedeme do hotelu. Další dva dny chodíme po trzích (Oš bazar, Dordoi bazar), já hledám hlavolamy a komuz (taková třístunná místní kytara) a David mi to kazí zastávkami u stánků s růžovými svetry. Ne, fakt nový svetr nepotřebuju... Nasněžilo přes noc, ochladilo se, na Dordoi je zima a koleno bolí nějak víc. Vracíme se. Trolejbus z centra na druhý bazar je tak nacpaný, že mi hlavou proběhne povídka Šimka a Grosmanna o tom, jak někdo stojí v 60. letech v Praze v tramvaji na jedné noze a ještě ne na vlastní... Zlatý metro v Praze.
Náš pobyt je u konce. Sedáme do taxíku a jedeme na letiště. Kvůli kolenu máme zadanou asistenci na letišti a díky tomu nám zřejmě mění odletovou bránu. Jen kvůli tomu musíme sedět úplně vpředu, o okénka a uprostřed, z čehož David nemá dobrý pocit, radši by uličku a blízko toalety. No přežil to a já taky. Za dva roky prý budou zase Nomádské hry, tentokrát v Almaty. Máme se tedy na co těšit.