| |
|||||||
| Česká federace mankalových her | ||||||||
| REPORTÁŽE | ||||||||
| |
|||||||
Obrovská mezinárodní sportovní akce proběhla na začátku září 2016 v Kyrgyzstánu. Jedním ze sportů, ve kterých se soutěžilo, byl i Toguz korgool (Toguz kumalak) a tak i zástupci České federace mankalových her obdrželi pozvání k účasti. Bohužel začátek školního roku nebyl pro všechny příliš dobrým termínem a tak česká výprava nakonec nemohla vyslat úplný tým. I tak se nám ale v soutěžích dařilo, získali jsme 8. místo v individuální soutěži žen v Toguz korgoolu a 4. místo v individuální soutěži žen v Mangale v konkurenci více než 20 soutěžících. Mužský tým vybojoval v týmové soutěži 6. místo, soutěžilo celkem 8 týmů. Detailní reportáž následuje níže.
O akci jménem Nomádské hry se dozvídáme poprvé v červenci 2014 na našem turnaji v Pardubicích. Bohužel pracovně-rodinná situace neumožňuje jakékoliv úvahy o návštěvě. Nicméně jsme turnajoví hráči a věříme, že se podobná akce uskuteční znovu. O konání druhého ročníku se dozvídáme od prezidenta Kyrgyzské federace Toguz korgoolu a našeho velmi dobrého kamaráda Kamchybeka na začátku května. Pobyt a cesta je hrazena federací či sponzory, termín 2. - 9. září. Za takovýchto podmínek kdo by nejel. Přemýšlím, co vše bude potřeba zařídit a definitivně se rozhoduji, že si to prostě nemohu nechat ujít. Oficiální pozvání s podrobnými informacemi přichází o měsíc později, 1.6., v té době samozřejmě intenzivně připravujeme turnaj v Pardubicích a přemýšlíme, kdo pojede na navazující Mistrovství Evropy do Německa. Protože oficiální pozvání mluví jen o hrazení stravy a ubytování, nikoli o cestě Praha – Bishkek, vznáším dotaz. Odpověď potvrzuje, že to není úplně jisté, zda na cestu sponzoři přispějí. Několikrát přepočítám kasičku, všechny možné plánované i neplánované výdaje do konce roku a začínám sledovat ceny letenek. Rezervy hodnotím jako dostatečné. Prostě jedu a nic mě nezastaví. Postupně vyřizuji potřebné – nový pas, uvolnění ze školy, zástup v práci...
Brzy ráno, den před odjezdem na náš turnaj v Pardubicích rezervuji letenku Praha – Bishkek s přestupem v Istanbulu, volím osvědčené Turkish Airlines. Ten den večer probíhá v Turecku revoluce, na letišti se střílí... Snažím se na to nemyslet, ve víru turnajového dění se mi to i daří. Situace v Turecku se naštěstí pomalu uklidňuje. Užíváme si turnaj, v jeho průběhu vyplňujeme přihlášku na Nomádské hry, a tak mám pocit, že je vše zařízeno.
Těsně před uzávěrkou přihlášek zmíněnou v oficiálním pozvání pátrám, jak to dopadlo se sponzorstvím. Instrukce zní, pošli kompletní přihlášku všech, pořád to není jisté, dozvíme se to za několik dní. Zjišťuji tedy, že asi došlo k malému nedorozumění (vždyť jsme tu přihlášku vyplňovali v Pardubicích) nebo se něco změnilo a okamžitě zasílám svoji i Davidovu přihlášku. V druhé půli srpna je podepsána smlouva o sponzorství a máme si vybrat náš let. Podmínkou je ale odlet 1. - 2. 9., a návrat 9. 9. Já už letenku mám svoji, vybíráme tedy pro Davida, za pár dní je potvrzená. Průběžně trénuji, ovšem nikoli Toguz, ale Mangalu, kterou jsme mj. hráli v Pardubicích. Zjišťuji, že nejpřirozenější zahájení je výhodné pro druhého hráče a snažím se tedy objevit něco, co je dobré pro prvního. Sleduji aktuality na stránkách festivalu a objevuji prosbu, aby se alespoň někdo z výpravy na slavnostním zahájení oblékl do národního kroje. Nejsu děvčica z Moravy, tedy nic takového nemám a tak pátrám po půjčení, všechno je ale buď drahé (vzhledem k tomu, že bych to vracela až skoro za 14 dní) nebo bude k dispozici až v září. S pomocí sousedek a kolegyň z práce dáváme dohromady aspoň kombinaci, která vzdáleně kroj trošku připomíná. Ač už je po uzávěrce, mám oslovit i další hráče mankaly, na které mám na rozdíl od členů kyrgzyské federace kontakt a tak píšu na všechny strany. Díky tomu se zúčastní Oskar z Kolumbie, kterého jsme potkali na loňském mistrovství světa v Almatě.
Intenzivně balím, řeším akutní pracovní záležitosti, tisknu informace o letu, domluvené pozvánky pro získání víz na Deskohraní, zjišťuji, s kým se uvidíme na letišti a s kým až na turnaji a do toho přichází zoufalý Oskarův mail – zmeškal jsem letadlo, nechtěli mě pustit, když nemám víza a nechtěli slyšet, že je vše v pořádku, že víza dostanu na letišti v Bishkeku, prosím pomoc! A tak okamžitě přeposílám zprávu jednomu z hlavních organizátorů, na kterého jsem díky zařizování přihlášek a letenek získala kontakt. Sice předtím reagoval poměrně pozdě v noci, ale teď tam jsou 2h v noci, takže budeme muset pár hodin vydržet. Víc udělat nemůžu, držím palce, Oskare. Dopadne to dobře, Oskar sice nakonec přilétá až 4., ale přiletí a to je hlavní. Odjezd na letiště, odlet, mezipřistání v Turecku. Jakékoliv delší čekací mezery se snažím vyplnit zkoumáním Mangaly. U stejné odletové brány čekají početné skupiny stejně oblečených sportovců, nepotkávám ale žádného známého hráče Toguzu. Desku na Toguz vytahuji v letadle, v srpnu jsem hrála jen dvě partie on-line, zkouším nějaké zahájení a zároveň se snažím ukázat pravidla zaujatým spolucestujícím z Ázerbajdžánu. Chvíli je zhasnuto, ale spát se mi nechce. V jednu chvíli se ozve varovné pípání – po nějaké době zjišťuji, že se asi někdo pokoušel kouřit na WC. Na tohoto nešťastníka pak při výstupu čekají dva policisté.
Přílet v půl třetí ráno na letiště, kde čekalo několik dobrovolníků s cedulemi jednotlivých států, ovšem žádná cedule Česká republika – no nevadí, na seznamu jsem byla, jen se nějak nedostala na správné místo informace o době mého příletu. I tak je mi přidělen jeden z dobrovolníků, se kterým vyzvedneme zavazadla a nastoupíme do minibusu, který nás doveze do místa dění, města Cholpon-Ata. Ač je tma, snažím se pozorovat, kudy jedeme, ale teprve zastávka za svítání umožní si pořádně prohlédnout hory, které se prudce zvedají hned vedle silnice a taky první kyrgyzkou jurtu, i když jen zvenčí. Odjíždíme po hodině, již za plného světla. Silnice – hory – silnice. Je čas se aspoň trochu prospat, z další cesty tedy mnoho nevnímám. Další zastávka je na hipodromu v Cholpon-Atě, kde nás čeká registrace, po ní rozvoz do hotelů. Opět vyplňujeme přihlášku, ukazujeme pasy, někteří dostávají jmenovku. Já ne, cosi se porouchalo a tak mi jí prý přivezou večer do hotelu. Je nás hodně a tak to trvá přes dvě hodiny, než opět sedneme do autobusu. Hotel už je naštěstí jen pár minut cesty. Je skoro 11h. Umísťuji batoh do pokoje a vyrážím na prohlídku hotelu. V hotelu se postupně setkáváme s dalšími známými i neznámými sportovci. Těm, které neznáme, v průběhu dne vyprávíme, že jsme přijeli hrát Toguz korgool a Mangalu, a protože obvykle netuší, co to je, přináším svoje soupravy a ukazuji, o co jde. Při prvním návratu do pokoje nalézám spoustu vody – v pokoji nade mnou asi bude bazén :-), o kus dál ale vidím pokojské a tak je svojí lámanou ruštinou ihned zaúkoluji. Netrvá to dlouhou a mokrá katastrofa je uklizena. A my se vracíme ke hraní. V průběhu večera je u stolů ve vstupní hale plno. Hry se líbí a výsledkem je zapojení několika sportovců z jiných disciplín do večerního turnaje v Mangale.
V sobotu ráno začínáme hrát. Nejdřív je ale krátké slavnostní zahájení. Nastoupíme do dvou řad, držíme jmenovky, prezident Kamchybek Kasymov nás přivítá... a zanedlouho jsou naše jmenovky postaveny dle rozlosování na stoly a my usedáme k první partii. Moje soupeřka je z USA, je tu na ročním dobrovolnicko-pracovním pobytu a hru zná pár týdnů. Výhru bych měla mít jistou, ale zahájení hraje dobře. Váhám mezi dvěma tahy, když se u našeho stolu objeví Kamchybek a říká: Hana, sorry, TV wants you for interview. Zastavuje hodiny a já jdu do sledovací místnosti, kde čeká jeden z televizních štábů. Vyprávím, jak to všechno začalo, jak organizujeme turnaje v Pardubicích v Praze a jak jsme rádi, že jsme teď tady v Kyrgyzstánu. Pak se vracím k partii. Koncovky soupeřka nezná a za chvíli už je jasné, že mám první výhru v kapse. Hned po partii nabízím, že jí ukážu, kde udělala chybu - je nadšená a dává si za cíl se co nejdříve dostat na moji hráčskou úroveň. Oběd, volno a příprava na večerní velké zahájení na hipodromu. Ač je sraz k odjezdu asi v půl čtvrté, reálný odjezd nastává těsně po páté hodině. Dostáváme balíčky s jídlem a po příjezdu na hipodrom dostáváme vlajku a jsme posláni do prostoru lemovaného bílými stany, v kterých jsou stolky a židle. Každý stát má jeden stan. Někteří sportovci jsou v krásných kostýmech, a tak pokračuje seznamování, fotíme, sdělujeme si, ve kterém sportu budeme soutěžit a jsme zvědaví, jestli něco z celé velkolepé show uvidíme. Všímám si, že naše vlajka je obráceně, červená nahoře a chybu napravuji. Je 8 hodin a začíná program. Hned v úvodu slyšíme, že kdo nemůže být tady, uvidí záznam na internetu. Snažíme se sledovat aspoň něco na obrovské obrazovce na začátku našeho prostoru, ale je nás zkrátka moc. Kromě toho se nás dobrovolníci po chvíli snaží seřadit podle abecedního názvu země. Čechia bude až někdy na konci, od jednoho z dobrovolníků zjišťuji, že jsme 57. a před námi by měla být Francie a Finsko. Díky vlajce náš dvoučlenný minitým nachází další dva přítomní Češi. Jsou tu, protože zařizovali transport některých koní. Jsme posláni dolů, kde probíhá řazení. Nacházíme naši děvčicu v širokém kostýmu, s cedulí Czech Republic, která pak půjde před námi. Postupně se posouváme blíž, vstupujeme na dlážděnou plochu a už je i ohlášen tým z Čechie. Stadion je plný, ve spodní řadě jedna televize vedle druhé. Vstupujeme na písečnou plochu a sledujeme dav v hledišti. Jako poslední nastupuje Kyrgyzský tým, společně s prezidentem. Prezident má samozřejmě proslov, a ač ruštinou příliš nevládnu, to co rozumím, mi přijde velmi zajímavé a zkrátka dobře řečené. Hry jsou zahájené. Poslední hudební číslo, hymna her – kousek před námi je Kazašský tým a vidím, jak kazašský ministr sportu všechny okolo roztančí. Pokyn žádný ohledně odchodu nemáme, a tak to většina sportovců bere nejkratší cestou. V závěru tedy překonáme zábradlí, hledáme volný autobus a okolo půlnoci jsme v hotelu.
Turnaj v Toguz korgoolu byl plánovaný na 7 kol, turnaj v Mangale jen na 6. V neděli a v pondělí je program stejný. Dopoledne Toguz, dvě kola, oběd, odpoledne Toguz, jedno kolo, večeře a večer 3 kola Mangaly. Mangalu jsme hráli hodně, Vypadá to, že většina soupeřů se tuto mankalovou variantu naučila před velmi krátkou dobou. Respektive spíš si přečetli pravidla a jinak to nikdy nehráli. Evidentně mám dost velkou šanci na medaili. Při hře ve volných chvílích porážím kde koho, včetně Assel a třeba i několikrát za sebou. Všichni se této hře snažíme přijít na kloub. Já už pomalu jásám, že jsem objevila dobré zahájení za první stranu, nicméně později, těsně před Deskohraním tuto teorii sama vyvrátím. V každém případě ho hraju, kdykoliv začínám a soupeři obranu neznají, takže obvykle vyhrávám. Ve druhém kole hraji s Assel, které se to vůbec nelíbí – má ze mě po 5 výhrách ze 6 dost respekt, ale hraje zahájení, které jsem nezkoušela, navíc v jednu chvíli zariskuji a posléze zjišťuji, že mi to nemůže vyjít. Prohrávám a to dost drtivě, mám jen asi polovinu kamenů. No co, třeba budu mít teď aspoň samé slabé soupeře a dostanu se ke špičce přes ně. Spíše si všímám toho, že partie jsou úžasně rychlé, systém zápisu říká, že partii končíme okolo 8. tahu a tak víc, než na medaili myslím na to, jestli by nešlo udělat brute force analýzu. Ze silných soupeřů se setkávám ještě s Dianou, s ní naštěstí uhraju remízu. Celkově mám 4,5 bodu, stejně jako 3 další hráčky. Vedlejší kritéria, mj. skóre mě ale posouvají až na konec, tedy na 4. místo.
Z Jakutska dorazila výprava několika dětí, babička některých z nich a učitel z jejich školy. Přivezli nějaké svoje stolní hry, a že nám je ukáží a pak si v nich můžeme zahrát turnaj také. Na představení her samozřejmě nemohu chybět, zjišťuji, že jednu znám pod názvem Drápky z knih Miloše Zapletala. Ta druhá se hrála se třiceti tyčkami, tyčky se srovnají do ruky, vyhodí a chytí na hřbet ruky, následně se vyhodí a do dlaně je potřeba chytit právě jednu. Hry si chtějí všichni vyzkoušet, u stolu je plno, pravidla jsou mi jasná a tak jdu hrát radši s Oskarem Bao. Druhý den po obědě je ovšem vyhlášen turnaj. Ten si také nemohu nechat ujít, ovšem zjišťuji, že to není tak jednoduché, kostky či tyčky chytat. Chytám to, jak se dá, vůbec mi to nejde, ale beru to s humorem, a smějí se i přihlížející. Měla bych dostat nějakou cenu za nejvtipnějšího soutěžícího, protože nikdo jiný takhle levý není. Jestli jste to někdo natáčel, tak se moc těším na shlédnutí... Získávám diplom za účast a s úsměvem jdu hrát poslední partii v Toguzu. Před obědem jsem si konečně zahrála s Gulzat z Polska. Osmičkové zahájení jsem nikdy nehrála, partie byla celou dobu zajímavá, na začátku střední hry jsem ovšem špatně viděla počet kuliček v jednom z důlků a partie skončila mojí prohrou. V poslední partii získávám bod, celkově tedy mám 4 body a je to na osmé místo. A devět má finanční cenu. S dětmi z Jakutska večer hrajeme další hry, co jsem dovezla, jsou nadšené, mají rádi hry všeho druhu, stejně jako já.
S Oskarem z Kolumbie jsme se poprvé potkali na letišti v Alma-Atě a společně jsme se účastnili třetího mistrovství světa. Anglicky moc neumí, rusky vůbec. To, že zmeškal letadlo, byla jen část jeho cestovatelských problémů. Dostal novou letenku, s příletem ve 2h ráno 4. září. Dorazil do Bishkeku, ale na letišti ho nikdo nečekal, všichni už byli dávno v místě konání, musel tedy sám dorazit. A aby potíží nebylo málo, jeho zavazadlo zabloudilo a dorazilo až dva dny po něm.
Další dva dny byly věnovány týmové soutěži. Výsledky jednotlivců určily 8 zemí, které mohly hrát týmový turnaj. Týmy jsou dvoučlenné, stejně jako u turnaje jednotlivců hrají zvlášť muži a zvlášť ženy. Žena může hrát mezi muži, muž nemůže hrát v ženském týmu. Některé týmy, včetně toho našeho tedy hrály v mixované sestavě za mužský tým. Hraje se však jakýmsi vyřazovacím systémem a naším prvním soupeřem je Kazachstán. Pak nás čekají další dva zápasy – náš celkový výsledek je 6. místo.
Sedmého je místo odpolední partie naplánovaný výlet lodí po jezeře. Počasí je krásné, užíváme si pohledu na hory na severu a vnímáme i vrcholky hor na opačné straně. Jen asi 1000 km odsud je nejvyšší hora na světě. V průběhu tohoto výletu je vydáno rozhodnutí, že vznikne světová federace pro další mankalové hry, všichni jsme za ten návrh rádi a jsme jednohlasně pro.
Poslední partie, už bez naší účasti probíhá osmého dopoledne. V poledne je slavnostní vyhlašování. Přebírám dvě ceny. Odpoledne musíme na hipodrom, kde dostanu bankovní karty. Pak zpět do hotelu, zabalit. Večerní slavnostní zakončení už neuvidíme. Odlétáme v 10h ráno druhého dne a tak nás autobus bude odvážet na letiště už v deset večer. Takže zase zbývá internet. Máme ale náhradní program – před hotelem vzniká spontální párty Ázerbájdžánské výpravy, ke které se přidává spousta lidí. Je čas nasednout do autobusu. Na letiště přijíždíme ve tři ráno, naštěstí žádná dopravní zácpa nás nepotkala. Poslední fotky, poslední získané suvenýry a pak sbohem. Věřím, že se brzo vrátíme a že nás třeba pojede i víc … chcete-li jen s námi, kontaktujte nás.
