| |
|||||||
| Česká federace mankalových her | ||||||||
| REPORTÁŽE | ||||||||
| |
|||||||
Po mnoha porážkách od nejlepších kazašských a kyrgyzských hráčů a hráček, se kterými se potkáváme na mezinárodních turnajích přišel čas vyzkoušet, jak hrají průměrní hráči na lokálním turnaji. A tak vyrážím do Kyrgyzstánu.
Z hlediska pracovních věcí pro mne 6. - 10. prosinec není úplně nejvhodnější, ale šnůra KSA, Turecko, Kyrgyzstán během dvou měsíců by byla mnohem horší. Vše je domluveno dlouho dopředu, letenku kupuju asi půl roku předem. No a je to tady. 4. 12. sedám do letadla a 5. brzo ráno přistávám v Bishkeku. Během mezipřistání v Turecku vytahuju desku a zkouším si přehrávat nějaká zahájení, což zaujme kyrzyského mladíka. Hru zná, ale nezná přesná pravidla. Z Istanbulu do Bishkeku letím nezvykle pomalovaným letadlem. Když si ho chci po přistání vyfotit, vojákovi stojícímu u schodů z letadla se to nelíbí, a tak fotku mažu. Spoustu věcí znám z předchozích třech návštěv a tak jednoduše na letišti hodlám chytit první bus č. 380 do centra. U pasové kontroly sedí asi nějaký začínající úředník, a ČR se mu nějak nedaří najít na seznamu zemí, které nepotřebují víza a tak si to radši ověřuje u kolegy. Neříkejte mi, že jste od prosince změnili vízová pravidla... Nezměnili, hurá pro batoh a na bus. Jak vylezu do příletové haly, hned se nabízí asi 10 taxikářů, jestli nechci svézt. Když říkám, že to beru busem, tak se mi někteří snaží namluvit, že je státní svátek a bus nejede. Vtipálci. Nasedám do autobusu, moc nás tam není, řidič pořvává Gorod, Bishkek ještě za jízdy přes letištní parkoviště. Nu a jedeme. Cestou sbíráme lidi po různých zastávkách a nakonec někteří i stojí. No hlavně když mi nikdo nerozšlápne batoh, proč je vedle řidiče a ne vzadu netuším. Vylézám na konečné a za chvíli už přesedám do auta a Kamchybek mě veze na místo.
Mým dočasným útočistěm se opět stává jeho škola, kde se hraje nejvíc ping-pong, sem tam i něco jiného. V letadle jsem spala celkem dost a dobře, únavu necítím, a hned se vrhám na pracovní věci. Než stihnu vybalit, zaběhne Kamchybek pro menší snídani. Odpoledne se jedeme podívat na hrací místo. Je to dost velká hala, primárně opět určená na ping-pong, aktuálně je tam položené něco jako slabé lino, večer a zítra dopoledne se tam budou nosit stoly a židle. Po stěnách sálu jsou plachty symbolizující jednotlivé kraje. Takže krásný sál, jen s jednou velkou nevýhodou. Je tam chladněji, než venku. Přijela jsem v den, kdy se venkovní teplota pohybuje někde mezi 12-15 stupni, v sále ale určitě není víc jak 10. Nicméně věděla jsem to předem, takže jsem vybavená, jako na lyže, jen zimní boty zůstaly doma.
Turnaj je třídenní, začíná v pátek odpoledne a končí v neděli odpoledne. Každý den hrajeme tři kola. Když jsem se v létě ptala, jestli mám šanci na jiné, než poslední místo, bylo mi prorokováno, že tak 2-3 body uhraju. Tak uvidíme. Povzbuzená skoro vyhranou partií na kazašskou hráčkou v Turecku, kde jsem v partii začínala naproto neobvykle z devátého důlku, mám v úmyslu si tohle zahájení důkladně prověřit. Na výhře mi tolik nezáleží, a koneckonců, pokud mají naučená zahájení do 15. tahu a já jen do 10., tak nemám moc velkou šanci. Tohle moc nacvičené nikdo mít nebude a tak rozhodnou daleko víc hráčské zkušenosti. První kolo je krásná partie, sice prohrávám, ale z první bitvy mám pozitivní pocit. Druhé kolo soupeřka zahajuje také neobvyklou osmičkou, na kterou odpovídám stejně. Taky super partie a taky těsně prohrávám. Třetí kolo je snadná výhra. Třetí partii jsem začala z devítky. Rozhodčí rovnají zápisové archy, mezitím mi Kamchybekova rodina doveze jejich klávesy a tak je je rovnou zkoušíme, hraju já, Kamchybek i pár dalších lidí. Kdybychom je dopravili do hracího sálu i zítra, mohlo by být po turnaji veselo. Jenže druhý den cesta autem nepřipadá v úvahu.
První den se začínalo ve 13h, druhý den startujeme už v 11h. Na hrací místo jedeme autobusem, přesněji mašrutkou, tedy minibusem. Den předtím jsme projeli trasu i autem, takže znám fígl, jak poznat, že budu vystupovat, no ale jsem ráda, že se mnou jede doprovod. V mašrutce je 12 sedadel a skoro 30 lidí. Hodně to připomíná povídku Š+G, o tom jak člověk v MHD stojí jen na jedné noze a to ještě ne na svojí. Zažila jsem to už na Issyk-kulu, takže žádné překvapení. Jsme na místě a jdeme na další tři kola. Čtvrté a šesté vyhrávám, páté prohrávám. Zítra určitě ještě nějaký bod přidám. Jsem tu tak trošku exot, pár dětí umí anglicky pozdravit (ale nic jiného), a tak to zkouší, a mají hroznou legraci z toho, když jim odpovídám a mluvím na ně anglicky. Evidentně nic dalšího nerozumí, tak přecházím na ruštinu, ale to už radši mizí ven. Pár hráček si chce otestovat mé zkušenosti a tak hrajeme pro radost. Dvě pořážím, jedna vyhrává. S jednou z nich následně hraju i další den, a dělá v podstatě stejnou chybu, i když jsem se jí předtím snažila vysvětlit, co udělala špatně.
Třetí den se musím na místo dopravit sama. Resp. tedy měl by se mnou jet někdo, kdo je v Kyrgyzstánu poprvé. Nakonec prý našel jiný doprovod a já můžu vyrazit sama.
Vědět to o hodinu dřív, tak si udělám procházku, ale teď je tak akrorát čas vyrazit na bus. Bus dlouho nejede, uvažuju že si chytím taxík, ale najednou je bus tady.
A dokonce má volné místo k sezení. Dojedu tak akorát. Sedmé kolo snadno vyhrávám, další dvě partie už ne. Jednu nakonec začínám opět z devítky, druhou začíná soupeřka
sedmičkou, a já mám opět daleko větší chuť ne na výhru, ale na otestování hratelnosti, a tak reaguji čtyřkou. V Astaně jsme zažili 7-5, 7-4 jsem trošku zkoumala a vypadalo
to zajímavě. Byl to tuhý boj, ale věci bohužel pro mne moc nepracovaly, každou chvíli mi chyběl jeden tah. Skvěle jsem si zahrála a čtyři body mi celkem stačí. Hlavně, že
je to víc, než mi bylo prorokováno. A taky se to 36. - 48. místo, které z toho vyšlo, bude snadněji příště překonávat.
Na začátku sedmého kola přichází pokyn sundat bundy. Je tu totiž novinář. O něco později
mě s ním Kamchybek seznámí, a že by rád se mnou rozhovor. Jelikož čučuť umím parúsky, je rozhovor veden v ruštině. Ale že prý klidně můžu odpovídat v angličtině, že si s tím
případně poradí. Nu zvládám to v té ruštině. (Výsledný článek a video o turnaji je zde).
Toguzový turnaj hrálo přes 50 mužů a přes 70 žen. Sice každý den někdo nepřišel, takže se pak počet trošku smrsknul, ale zkrátka sál byl plný. My, co jsme z něj udělali svojí přítomností vcelku velký mezinárodní turnaj, s účastí 8 zemí, jsme při závěrečném vyhlašování dostali za účast diplom. V průběhu celého dne probíhal také trénink v Oware a Mangale. Tady jsem porážela kdekoho. Chuť poražených si tyto varianty zahrát to zdá se naštěstí nezmenšovalo, u stolu, kde jsem hrála, bylo pořád plno hráčů a sledovali moji hru i potom, co jsem je porazila.
V pondělí se hrál turnaj v Oware, přihlášených už tolik nebylo, zůstaly v podstatě jen špičkoví hráči a hrálo se ve škole. Únava z předchozího turnaje umocněná ještě větší únavou z řešení pracovních věcí na dálku a nulový trénink si vybírají svoji daň. Prostě mi to moc nejde. Ani v Oware, ani další den v Mangale. V obou turnajích končím někde na šestém místě, což při 8 a 10 hráčkách prostě není nic moc. No, kdybychom hráli společně s mužskou částí, mohlo to být i horší, bylo by víc těžkých soupeřů. Nicméně opět jsem si pěkně zahrála. I tyto turnaje mají vyhlášení, na kterém dostávám jako speciální host velmi se hodící kufr na cestování. Společné foto a zase hurá pracovat. Kamchybek řeší s týmem turnajový kalendář na příští rok a já střídavě mořím počítač a klávesy. Poslední den vyrážím na bazar pro pár dárků a pak už nezbývá z mého pobytu ani čučuť času a vyrážíme na letiště. Bylo to super a moc ráda přijedu za rok zase. Tentokrát už třeba i pro medaili.